Pod pojmem jakost nástrojových ocelí chápeme souhrn materiálových vlastností oceli, který umožňuje bezproblémové zpracování oceli na nástroj  a optimální funkci nástroje. Jakost NO je proto vždy spojena s konkrétní technologií výroby nástrojů a konkrétními podmínkami práce nástroje. Při změně technologie výroby nástroje, či změně podmínek práce nástroje se může stát  původně kvalitní ocel pro nové podmínky zcela nepoužitelnou.

Materiálové vlastnosti oceli jsou určeny chemickým složením, strukturní stavbou a zbytkovým pnutím. Ocel stejného chemického složení určena normou se může výrazně lišit strukturní stavbou i zbytkovým pnutím v závislosti na použité technologii hutní výroby či konečného tepelného zpracování. To znamená, že vlastnosti ocelí stejného chemického složení se mohou výrazně lišit. Obdobně ocel stejného chemického složení i stejné struktury s různou úrovní zbytkového pnutí může mít odlišné vlastnosti, které se projeví například zvýšenou deformací po mechanickém či tepelném zpracování.

Materiálové vlastnosti oceli obyčejně dělíme na vlastnosti funkční a technologické. Technologické vlastnosti oceli jsou spojeny s výrobou nástrojů a proto se projeví při zpracování oceli na nástroj. Mezi technologické vlastnosti patří například tvařitelnost ,kalitelnost, prokalitelnost, velikost deformací po tepelném zpracování, obrobitelnost, obrusitelnost a leštitelnost.

Funkční vlastnosti pak souvisí se způsobem a velikostí zatěžování nástroje. Sem patří například tvrdost, pevnostní hodnoty, odolnost proti rázovitému zatěžování, houževnatost, odolnost proti tepelnému zatěžování, otěru, adhezi, proti křehkému lomu, korozi.